neděle 12. května 2013

Květnová návštěva Drážďan

Drážďany mě přitahovaly už delší dobu. Velkoměsto blízko českých hranic, kam se dá dojet velmi výhodně, s rozsáhlou sítí MHD a velmi čilým železničním provozem. Prvotní plány na návštěvu tohoto města vznikly už před pár lety, ovšem ve většině případů se to změnilo na nějaký jiný výlet. Poprvé jsem se tak do Drážďan dostal 21. května 2011 (ve skutečnosti ještě dříve, někdy okolo roku 2004, ovšem z toho si moc nepamatuji a pak jsem Drážďany pouze projížděl), což byl výlet, na který mě pozval kamarád večer před cestou. Mě bylo 14, takže náklady na cestu byly docela nízké a já se tak druhý den vydal do Drážďan. Ráno kombinací vlaků IC 544 Ostravan a EC 176 Johannes Brahms, v Dráždanech jsem se zdržel ohromných 22 minut a poté zpátky do ČR. Ten den jsem se ještě docela dlouho zdržel v Kolíně a domů jsem přijel až vlakem IC 581 Hutník v půl desáté večer.

Poté dlouho nic, až někdy v půlce dubna se v Lidlu objevila poněkud tradiční nabídka "ČD Net Lidl", kdy se jedná o síťovou jízdenku, dnes už označenou jako "Celodenní jízdenka" za velmi příznivou cenu 199 Kč oproti standartním 550 Kč, takže docela významná úspora. Začal jsem tak plánovat, kam se vydám a to na první ze dvou možných datumů - 1.5.2013. Plánů vzniklo cca. pět, ale jako nejlepší se zdál plán jet do Drážďan, po Děčín na "Lidlenku", z Děčína do Drážďan a zpět na Elbe-Labe-Tiket. Dle plánů jsem se tedy měl vydat Ostravanem + Brahmsem do Děčína a pak kombinací dvou osobních vlaků (RB a S) do Drážďan, kam dorazím těsně před polednem, zpátky dvě minuty po čtvrté hodině odpoledne a domů dorazím chvíli před půlnocí. Druhý den jsem tak skutečně vstal ve čtyři ráno a chvíli po probuzení jsem se vydal na nádraží. Expres 542 Ostravan přijel načas a já se tak odebral do zadního vozu, který tvořilo mnou velmi neoblíbené Apee 141, protože to pro mě není adekvátní vůz první třídy, ale seděl tam kamarád, se kterým jsem ten den cestoval. Sedět se tam sice dá, ale pouze na čtyřkách, na sedačkách zasebou se to nedá považovat za první třídu, protože je tam stejně málo místa jako v Bpee 237. Chvíli za Hranicemi přišel vlakvedoucí a oznámil nám, jestli bychom si nepřešli do jiného vozu, protože v tom Apee se pokazila klimatizace a ve voze začala být až nepříjemná zima. Přesunuli jsme se tak do zadních Béček, kde bylo jako v jediných vozech na vlaku volné místo a kterými jsme cestovali do České Třebové. Při výstupu jsme si všimli, že s námi cestovali i dva známí mí známí, jeden ze školy a druhý z Facebooku. Oba měli také doplatky do první třídy, tak jsme se odebrali do Ampz, což ovšem netrvalo dlouho, protože někdy za Orlickoústeckým nádražím jsme se odebrali do jídelního vozu a všichni mí spolucestující si dali palačinku, ale já jsem si kvůli svému finančnímu stavu, který činil 10 Kč a 2 Eura, nic nedal. Ve voze jsme byli až do Pardubic pouze s jednou slečnou sedící na opačném konci vozu, v Pardubicích přistoupil nějaký manažer a oba v Kolíně vystoupili. Ačkoliv byla středa ráno a my byli ve vlaku spojujícím Brno s Hamburkem, tak jsme byli v celém voze první třídy sami. Nás však popadla únava a vzhledem k tomu, že všichni jsme vstávali prakticky v noci (2:45/4:00/3:45?/předchozí den), tak z Kolína až do Prahy jsme prakticky všichni spali. V Praze jsem se s oběma známými rozloučil (oni se vraceli zpátky do Pardubic a pak nějak komplikovaně do Brna či kam) a my pokračovali do Děčína. V Praze jsem pořídil pár záběrů všemožných vlaků, např. EC do Víděn, v jehož čele stál rakouský Taurus 1216.229, což je první 1216 upravená pro provoz s railjety do Prahy (je to trošičku komplikovanější, ale to je na delší vyprávění) v laku railjetů, 371 v čele našeho EC a pár vozů.

1216.229 na EC 75, Praha hl.n., 1.5.2013
V předpovědi počasí pro dnešní den stálo, že okolo poledne by mohlo být na severu Čech hezké počasí (minimálně bez mraků), ovšem čím více jsme se blížili k hranicím, tím se počasí zhoršovalo a v Děčíně dokonce pršelo. My tak museli opustit komfortní Ampz nové série a přesunout se na 42 minut do právě přistaveného Desira Deutsche Bahn na RB do Bad Schandau. Jsem sice odpůrce dieselových jednotek "pod dráty", ale na druhou stranu to je lepší než dříve, kdy do Bad Schandau zajížděly české 810.

642.143 na Os/RB 5264, Děčín hl.n., 1.5.2013
Při čekání na odjezd jsem dostal nápad. Vzhledem k tomu, že Elbe-Labe-Tiket platí na vymezený region, tak bychom nemuseli trávit čas pouze koukáním na vlaky ale i cestováním v nich. Vyhledal jsem si tak okružní spojení Dresden - Riesa - Elsterwerda - Dresden a opačné, v obou případech ovšem nestíháme vlak ve 4 z Drážďan, tedy tak, abych byl doma ještě před půlnocí. Po krátkém přemýšlení, jak tento problém vyřešit jsem se dobral ke kroku zavolat z Dráždaň domů, že vlak měl nehodu s autem na přejezdu a já tak nestihnu večerního Ostravana. Vzhledem k tomu, že můj finanční stav byl velice špatný (jak už jsem zmínil) a neměl bych na jízdenku Praha - Hranice následujícího dne, tak bych oznámil, že vlak v 8 z Prahy nestíhám a jestli by mi nemohla teta půjčit na vlak. Dle ideálního plánu by to šlo tak, že bych z Negrelliho vystoupil v Holešovicích, jel bych k tetě do Bohnic pro peníze na vlak, poté bych jel z Prahy po půlnoci Excelsiorem do Hranic a až k nám v červnu teta přijede, tak bych jí peníze vrátil. V Bad Schandau byly na přestup tři minuty, ale krásně to stačilo, protože přestup se konal "hrana-hrana", tedy RB z Děčína přijel na stejné nástupiště, kde stál vlak linky S1 do Drážďan a Míšně a přestupovalo se přechodem od jedné hrany nástupiště ke druhé. Do Drážďan jsme přijeli v 11:56, cestou jsem stihl naprosto debilně vyfotit projíždějící švýcarskou 485 na nákladním vlaku, kamarád mě stihl polít Mirindou a stihli jsme probrat, proč mám Německo raději než ČR. V Drážďanech jsme nafotili pár vlaků a odebrali jsme se do centra na Prager Strasse a do McDonaldu, kde si kamarád koupil oběd a já odtamtud mohl v klidu a bez výraznějšího rušení zavolat domů.

Nádhera. :-)

Odjíždějící vlak linky S1 do Bad Schandau, Dresden Hbf, 1.5.2013

To je nádraží. :-) Dresden Hauptbahnhof.

101 v čele náhradní soupravy za ICE, Dresden Hbf, 1.5.2013
Plán vyšel dle představ, takže jsme se chvíli po jedné hodině po poledni vydali na nádraží na RE do Lipska, který odjížděl pár minut po čtvrt na dvě. Do Riesy se cestovalo necelou hodinu a protože nám jel moderní Talent II, který se začínal v Sasku docela výrazně rozšiřovat, tak cesta uběhla i docela rychle. V Riese jsme měli hodinu a já si za zbývající eura koupil koláč, který chutnal naprosto skvěle. Byl podobný tvarohovému dortu u RegioJetu, akorát byl větší a tvaroh byl smíchaný s vanilkovým pudingem. Sice stál 1,30 EUR, ale byl vynikající. Když srovnám průměrné platové podmínky v ČR a v Německu a cenu, kolik stojí podobný koláč v ČR (ten tvarohový, co je i u RegioJetu, stojí v Mr. Baker v Olomouci 27 korun) a kolik stojí tento, tak výsledek je docela smutný. Ale to je zase jiné téma, ony naopak služby či energie už tak výhodné nejsou. V Riese jsme vyfotili ICE do Wiesbadenu, IC do Drážďan a pár dalších vlaků.

Odjíždějící ICE-T do Wiesbadenu, Riesa, 1.5.2013

Souprava RB Elsterwerda - Chemnitz

IC Norddeich Mole - Dresden
Za hodinu nám jelo RB Chemnitz - Elsterwerda, což je takový vyměták vedlejších tratí a je sestaven z loko řady 143 a dvou patrových vozů. My zabrali místo v horním patře řídícího vozu, což byl jeden z prvních vyrobených vozů řady DBpbzfa 763, známějších spíše jako RE160, které jezdí po celém Německu, protože byl vybaven starším typem sedadel, známých např. z modernizovaných Halberstadtů, nebo motorových jednotek 628, přičemž stejné sedadla byly montovány i do vozů na vlaky InterRegio, nebo našich vozů řady Bee 273. Do Elsterwerdy jsme dojeli za necelých 20 minut, tam následoval poněkud ostrý přestup na vlak ze zastávky Elsterwerda-Biehla do Drážďan, který měl dojet za tři minuty, ovšem na stejné nástupiště, kam dojel náš vlak. Pro mě to bylo nepochopitelné, ovšem náš vlak chvíli po příjezdu odjel a na odjezdové tabuli se zobrazilo RB do Dráždan.

EC 174 Jan Jesenius uhání z Budapešti do Hamburku, Elsterwerda, 1.5.2013

Souprava linky RE3 z přímořského Stralsundu směřuje na odstavnou kolej. Elsterwerda, 1.5.2013
Po příjezdu jsem se zděsil, protože na vlaku byl řazen modernizovaný vůz DBuza 747, vyrobený někdy v 70. letech a poněkud nekomfortně modernizovaný počátkem 90. let. Celý den jsem doufal, že se těm vozům vyhnu, ale nepovedlo se. Na těch sedačkách se sedělo hrozně a chodové vlastnosti také nebyly nic extra. Cesta do Drážďan však uběhla rychle a protože jsme měli do odjezdu vlaku docela dost času, rozhodli jsme se cestu zpestřit využitím Drážďanské MHD, takže jsme vystoupili v Cossebaude, nacházejícím na okraji Drážďan a odtud jsme cestovali kloubovým autobusem linky 94 na zastávku Cotta, G.-Keller-Str., kde se dalo přestoupit na tramvaj.

Starší kloubový MAN na lince 94 spojující nádraží v Cossebaude s přestupním terminálem v centru Drážďan. Cossebaude, 1.5.2013

A už nám jede tramvaj. :-) Gottfried-Keller-Strasse, Cotta, Dresden, 1.5.2013
Tramvají jsme se dostali na přestupní terminál Postplatz, kde se nacházelo infocentrum DVB. V něm jsme si pobrali spoustu různých materiálů o drážďanské MHD a poté jsme se vydali na tramvaj směřující na nádraží. Na nádraží jsme dorazili tak akorát, pofotili jsme ICE a vydali se na vlak do Bad Schandau.

ICE do Saarbrückenu, Dresden Hbf, 1.5.2013
Cestou se trochu rozpršelo, ale ještě, než jsme dojeli do Bad Schandau pršet přestalo. V Bad Schandau následoval přestup do poněkud plného Desira, ze kterého jsme vystoupili už na zastávce Děčín-Přípeř, odkud jsme se odebrali na nádraží pěšky. Cestou se udělalo velmi hezké počasí a a já tak nadával, že hezky se udělalo až když se vracíme.

Děčínský zámek, Děčín, 1.5.2013
Na děčínské hlavní nádraží jsme dorazili přímo optimálně a pár minut po příchodu nám jelo EC 179 Alois Negrelli z Berlína do Prahy. Odebrali jsme se do zadního Ampz nové série, kde jsem si sedl do míst u dělící přepážky (čtyřky i dvojky se stolkem byly obsazené) a za západu slunce jsem pomalu usínal. V Praze jsme tedy dle plánu vystoupili na Holešovicích, koupili jsme si za poslední peníze jízdenku na metro a jeli jsme jednu zastávku do Kobylis na autobus. Od metra nám jela linka 144, která spojovala metro s obratištěm Poliklinika Mazurská, kde teta bydlí, takže ještě před desátou hodinou večer jsem byl u ní. Ona mi dala peníze a něco k jídlu, já ji poděkoval, povyprávěl něco z cesty a vyrazili jsme zpátky na metro. Vzhledem k tomu, že nám nejelo nic zajímavé (a na lince 200 ten den jezdilo docela dost Karos) jsme se vydali skrz Bohnické sídliště na zastávku Sídliště Bohnice, odkud nám za 20 minut jela Karosa B961 na lince 200 na metro. Cesta však byla docela děsivá, sice trvala jenom nějakých 10 minut, ale měl jsem docela obavy, všude okolo mě samé "v Praze znásilnli..., v noci se potulují ty největší individua, sídliště jsou v noci plné všemožných úchylů" a podobné "motivační" hlášky, takže z každého šramotu jsem se vyděsil. Čekání na zastávce už probíhalo v pohodě a v autobuse s námi celou cestu jelo asi 10 lidí. Metrem jsme jeli na Muzeum, odkud jsme zamířili do KFC na Václavském náměstí, kde jsme se zdrželi asi do 23:30. Poté následoval pěší přesun na hlavní nádraží, nákup jízdenky a obhlédnutí toho, co nám pojede. Na R 441 Excelsior stálo A149 099, což nebylo zrovna super, těchto nejstarších humanizcí je plno a nejsou to zrovna nejlepší kousky. Pro zpestření trasy jsme do Pardubic cestovali docela prázdným EN 477 Metropol z Berlína do Budapešti, v Pardubicích následovalo párminutové čekání a poté Excelsiorem do Hranic. Z vlaku jsem se domů dobral přímo do postele a druhý den vzpomínal na tento povedený a dobrodružný výlet.

pátek 10. května 2013

Ampeer na Hukvaldech

Včera bylo krásné počasí a já opět seděl doma. Plánoval jsem výlety na letní prázdniny a vzpomněl jsem si na svůj měsíční doplatek do 1. třídy, který mám na inkartě od 15.4.2013, takže mi zanedlouho končí. To mě trochu rozesmutnělo, protože jsem za něj dal 790 Kč a poslední týden jsem byl doma (kombinace nachlazení, řed. volna a svátku). A zrovna jsem si říkal, že hned jak mi skončí doplatek, tak se na Expresech Jan Perner a Hukvaldy, kde jezdí souprava ZSSK, objeví vozy Ampeer nebo Aeer, které tam jezdit nemají, ale sporadicky se vyskytnou. Začal jsem to řešit s kamarádem a s Webkamerou směřující na nádraží v Chocni. Projížděl jsem archivy za posledních pár dní a tu náhle - zrovna ráno jel na vlaku Ex 153 Jan Perner vůz Ampeer! Novostavba vzniklá v ŽOS Vrútky a pro mě symbol naprostého pohodlí srovnatelného snad jen s vlaky ICE (sedačky má stejné, jako Ampz nové série, ale má místo klasických podhlavníků polštářky).
Tak jsem začal plánovat, jak bych se projel.

Po zjištění, že traťová jízdenka mi skončila o den dříve začalo přemlouvání rodičů, ať mi dají peníze na jízdenku už dnes, což se za necelou půlhodinu povedlo a já dostal dostatek peněz na to, abych si koupil traťovou jízdenku z Hranic do Ostravy a k tomu klasickou zpáteční se slevou IN25 z Ostravy do Českého Těšína přes Bohumín. To vše ale s příslibem, že druhý den půjdu do školy. Být týden doma je docela nudné, tak jsem na tuto dohodu přistoupil a 20 minut před odjezdem vlaku jsem vyrazil z domu na nádraží. Tam jsem došel za 10 minut a čekal mě nákup jízdenky. Paní pokladní však nevěděla, jak nahrát traťovou jízdenku na inkartu a tak po pár minutách neúspěšného boje s UNIPOKem někam zavolala a rázem to šlo. Došel jsem na nástupiště a doufal, že má předpověď vyjde.

A vyšla! Za 151.004 byl zařazen vůz první třídy řadového označení Ampeer, který tak činil náhradu staršího (a méně pohodlnějšího) Apeeru, číselného označení 61 56 19-70 203-3, tedy třetí vyrobený kus, pocházející z roku 2009. Čekal jsem tak prosezené sedačky a klasické "plínky" (bílé podhlavníky z nekvalitního tenkého materiálu), ovšem na sedačkách byly polštářky! S těmi jsem se setkal pouze dvakrát v životě, na Czech Raildays a koncem května 2012 na Ex Košičan, kdy se však jednalo o vůz s číslem 214, který si odjížděl jeden z prvních dnů v provozu. Usadil jsem se na volnou čtyřku a užíval jsem si jízdu krásně nasvícenou jarní krajinou v tomto skvělém voze. Suchdol, Studénka a následovalo první zastavení v Ostravě-Svinově. Tam běžně vystupuji, ale pro tentokrát jsem jel dál. Ostravské hlavní nádraží, Bohumín, pak průjezd Dětmarovicemi a koridorová jízda skončila. Do Karviné to ještě šlo, ale poté zpomalení a jízda po poddolované trati Sakmarovým údolím. Tak je nazýván úsek z Karviné-Darkova do Louk nad Olší po Lumíru Sakmarovi, což byl jeden z úderníků Ostravsko-Karvinských dolů. Z Louk nad Olší následoval krátký úsek do Chotěbuze a opět zrychlení, ovšem ne nadlouho, za pár minut opět brzdění, tentokrát už úplné do stanice Český Těšín, kde jsem chvíli po půl sedmé vystupoval.

Stihl jsem si opsat čísla vozů v soupravě a začal jsem vyčkávat necelou hodinu do příjezdu mého vlaku z Mostů u Jablunkova do Bohumína. Šel jsem do nádražní haly, kde jsem objevil funkční WiFi, na kterou jsem se tak připojil a pár minut jsem strávil na sociální síti. Po pár minutách mě to však přestalo bavit a tak jsem se vydal vstříc městu. V Českém Těšíně jsem byl už hodně krát, ovšem ve městě jen jednou. Ale z toho, co jsem si pamatoval jsem došel na náměstí ČSA, kde jsem vyhledal obchod a zvažoval jsem koupi nějakého občerstvení. Měl jsem u sebe 11 korun, což mi nestačilo ani na plechovku Coca Coly, tak jsem si koupil 3bit a vrátil jsem se oklikou zpátky na nádraží. Tam jsem dorazil v 19:10, šel jsem na chvíli na WiFi a pak si sednout ven na lavičku na nástupišti, pozoroval jsem provoz a litoval jsem toho, že jsem doma nechal foťák. Chvíli poté přijel Expres Beskyd do Ostravy, kterým jsem mohl jet, ale já čekal na osobák, na kterém jezdí nejnovější série CityElefantů (elektrická dvoupodlažní jednotka 471), která je vybavena velmi pohodlnými sedadly v první třídě. A na Beskydu jelo Aee145 006, což není vůz, co by zrovna oplýval pohodlím, navíc mě v jiném voze stejné série čekala cesta domů z Bohumína do Hranic.

Ačkoliv reálně hrozilo, že mi pojede starý panťák řady 460, ve kterém první třída není, Beskyda jsem nechal ujet a čekal jsem dál v naději, že nějaká 471 pojede. Na lince S2 jezdí čtyři, z toho jsem viděl tři a jednu odstavenou v Bohumíně. Místo ní však jezdívala klasická červnomodrá 471.025, běžně se vyskytující na lince S1 z Českého Těšína do Opavy, takže mé obavy byly spíše na způsob "co kdyby". Zanedlouho se ukázalo, že byly naprosto zbytečné, protože v dáli se blížila nějaká nová 471. Zanedlouho přijela a jelo mi to nejlepší, co mi jet mohlo - poslední vyrobená 471, celým označením 471 083-6. Šel jsem si sednout do první třídy a užíval jsem si sedaček, které mi chvílemi přišly pohodlnější, než v Ampeeru. Rychlá jízda do Chotěbuze, zastavení a následoval průjezd Louk nad Olší i Karviné Darkova, ovšem zpomalení se konalo tak či tak. Z Karviné do Dětmarovic jsme opět trochu zrychlili, ovšem pořádná jízda to byla až z Dětmarovic do Bohumína, s poněkud zvláštním zastavením v Dolní Lutyni. Andula hlásila zastávku, ovšem z mého pohledu jsme stáli na propustku,v lese a prakticky na širé trati (díval jsem se na protější TK). Podíval jsem se do protějšího okna a hle, ona tu je opravdu zastávka. Po rozjezdu následovalo zrychlení a za okamžik už průjezd uzlem Bohumín, kde stála spousta odstavených vozů, mezi nimi i polské "Béčko" (B10nou), o kterém nevím, kde se tam vzalo, ale před dvěma hodinami tam ještě nebylo. Do Bohumína jsem dorazil okolo čtvrt na devět večer, kdy bylo ještě světlo a chvíli jsem pozoroval příjezd a odjezd mezistátního Expresu Jan Perner (na kterém už jel Apeer, jaký tam normálně jezdit má) a poté jsem se odebral do soupravy mého Rychlíku, který měl odjíždět přesně v půl deváté. Vlak odjel načas, já se na sedačky natáhl a až do Hranic jsem cestu strávil ve vodorovné poloze (ovšem stále sedíc na sedačce).

Ačkoliv se jednalo o velmi krátký výlet, tak jsem byl moc rád, že jsem jel, protože z mého pozorování se na ostravských Expresech Ampeer vyskytne velice sporadicky, prakticky jednou za dva nebo tři měsíce. A o to je větší problém ho odchytit. Ale doufám, že o letních prázdninách, kdy budu vybaven síťovými jízdenkami na léto (pokud budou), tak se mi podaří s ním jet v celé trase z Prahy přes Ostravu až do Žiliny.

středa 8. května 2013

Ohlédnutí za minulostí - Dánsko

Má matka (Češka) milovala cestování. S mým otcem (Dán) se seznámila na cestách, prvopočátky vztahu byly dobré, ale otec asi neměl nějaký zájem zakládat rodinu a mezi matkou a ním tak vznikaly spory, které vyvrcholily rozvodem. Tatínek se celý život živil nezdravým jídlem, což mu způsobilo rakovinu střev, na kterou před dvěma měsíci podlehl, čímž mé cestování na sever Evropy skončilo. Když se však podívám do minulosti, mám z cest k němu ty nejlepší životní zážitky, ze samotného pobytu však poněkud rozporuplné. Prvotní návštěva Dánska se odehrála o letních prázdninách roku 2004, další cesty následovaly v letech 2006, 2007, 2009, 2010, 2011 a poslední se udála v roce 2012. V roce 2007 a 2009 jsem do Dánska cestoval s tatínkem autem, zbývající roky vlakem. Na nejstarší cesty si pamatuji pouze matně. Má první cesta byla v EC 172 Vindobona do Hamburku a dva roky poté v EC 370 z Prahy až do Vejle (jeden z posledních dnů vedení pražských EC přes berlínskou Stadtbahn).

Zlom přišel v roce 2010, kdy už ho matka nechtěla vidět, ale já ano. Dohodlo se tedy na kompromisu, navštívím ho sám. Pro mě to znamenalo něco úžasného, něco, co mi dovolovalo si užít tuto jízdu naplno a dle sebe. Má angličtina už byla na dostatečné úrovni, v mezistátních vlacích na západ je docela bezpečno (ve 13 letech už nehrozí, že s někým někam dobrovolně odejdu) a v Hamburku by si mě otec vyzvedl. Dohodnuto a doplánováno bylo pár dní před cestou a den D se konal 12.7.2010. Na ten den jsem čekal jako nikdy v životě. Předešlého dne večer jsem do Prahy přijel Expresem 126 Fatra z Žiliny, pak jsem se pokoušel o spaní (které se kvůli mé tradiční nedočkavosti nedostavilo) a druhý den ráno jsem vstal o pár hodin dřív, abych si užíval ranní ruch pražského hlavního nádraží, které pro mě tehdy bylo Mekkou. Chvíli po půl deváté ráno jsem se v Ampz druhé série na EC 176 Alois Negrelli rozloučil s babičkou, která mě jela vyprovodit a největší cesta, kterou jsem do té doby absolvoval, začala. Do Prackovic nad Labem jízda probíhala v pohodě, tam totiž nastala menší komplikace, způsobená vykolejením 471.005 pár dní před cestou. Náš vlak nabral čtvrthodinové zpoždění, což se však cestou do Berlína stáhlo na 5 minut. Tam ovšem nastal ten hlavní problém, z mnou neznámých důvodů na nádraží Berlin-Südkreuz vlak svou jízdu ukončil a jediné, co jsem věděl, bylo to, že zanedlouho odjíždělo do Hamburku ICE. Nesrozumitelné hlášení mi nic nové neřeklo a já tak zaběhl do jízdelního vozu, kde se nacházela česká posádka, která mi poradila, abych raději využil právě přistavující ICE 804. Já se tak narychlo sbalil a odběhl do protější soupravy ICE 1, které do odjezdu zbývalo necelých půl minuty. Ještě jsem stihl zavolat otci, že přijedu dříve a pak jsme se rozjeli. Měl jsem už z Prahy první třídu, tak jsem ji využil i v tomto ICE, ovšem to bylo s českým Ampz nesrovnatelné. Kožené sedačky, občerstvení... když k tomu přičtu konstantní rychlost 250 km/h, tak cesta uběhla velice rychle. V Hamburku jsem byl o více než půl hodiny dříve, než kdybych využil pražské EC, vcelku pozdní příjezd do Dánska to však neovlivnilo. Když jsem se o pár týdnů později vracel, zvažoval jsem, čím jet domů. Jestli zkusit maďarské Bpmz a EC 175 Jan Jesenius, nebo vstát o dvě hodiny dříve a cestovat domů ve vlaku EC 173 Vindobona. Vybral jsem si Vindobonu a tak se cesta domů rozložila na dva dny, na přelomu července a srpna 2010 jsem odpoledne cestoval RE Schleswig-Holstein expressem z Flensburku do Hamburku, tam jsem nocoval a ráno Vindobonou do Prahy. Jízda v Bmpz ubíhala docela pomalu, celou cestu totiž až do Prahy pršelo. Z Prahy jsem na cestu do Hranic využil Ex 129 Hradčany a slovenský Bpeer, který je mnohem pohodlnější než Bee272, které jelo na vlaku IC 543 o hodinu dříve, na který Vindobona navazovala.

Další rok mě cesta do Dánska čekala opět, ovšem tatínkův stále se zhoršující zdravotní stav už nedovolil mě vyzvednout v Hamburku, takže bych jel vlakem do Vejle, což je okresní město nedaleko Give nacházející se na nejvýznamnější trati v této části poloostrova a tam by mě tatínek vyzvedl. Plán byl tedy takový, že bych měl jet do Prahy, trochu se vyspat, ráno z Prahy vlakem EN 476 Metropol do Berlína, ICE 35 do Kodaně a LYN 69 do Velje. Tento plán však trochu zkomplikoval výlet, jenž jsem absolvoval v neděli 3.7.2011 (Hranice - Praha - Brno - Hranice - Praha se spolužákem), protože EC 120 Košičan, kterým jsem jel z Hranic, měl docela výrazné zpoždění a k tetě, u které jsem nocoval, jsem dorazil až ve 22 hodin večer. Spát jsem šel v cca. 23 hodin, přičemž budík byl nastaven na 2:30, takže jsem se moc nevyspal. Na chvíli se mi však usnout podařilo, ovšem nestačilo to, což mi později malinko zkomplikovalo cestu. Na hlavním nádraží jsem byl těsně před čtvrtou hodinou ráno a stihl jsem natočit příjezd vlaku EN 476 z Vinohradského tunelu. Babička domů cestovala vlakem Ex 141 Beskyd, takže se semnou rozloučila o čtvrt na pět a já šel "zalehnout" do svého oddílu v Bvmz kurzu Wien-Berlin. V tomto voze se spí skvěle, což mi ovšem komplikovalo plně obsazené kupé a Švýcar, co seděl naproti mě, protože se neustále rozvaloval a vždy, když se mi podařilo zabrat, tak mě nějak vzbudil. Všichni spolucestující vystupovali v Drážďanech, kde se tedy můj oddíl vyprázdnil, já se tak rozvalil přes všechny sedačky a spal. Vzbudil mě budík v Berlin-Südkreuz a za pár minut jsem rozespalý vystoupil v podzemní části nádraží Berlin Hbf, kde jsem se ocitl poprvé v životě. Venku vcelku vydatně pršelo, tak jsem neriskoval pobyt venku a rovnou jsem vyrazil do horní části nádraží nafotit něco z provozu. Sedl jsem si na lavičku na nástupišti, kde mělo přijet ICE z Berlin-Ostbahnhof do Dánska, ovšem nějakým záhadným způsobem se mi podařilo usnout. Vzbudilo mě až odpískání nějakého vlaku, což bylo čirou náhodou zrovna mé ICE do Kodaně. Bleskorychle jsem tak vyrazil ku vlaku a díky bohu jsem ho stihl. Usadil jsem se tak na své místo u stolečku a užíval si jízdu v naklápěcím dieselovém ICE-TD. Jízda byla naprosto úžasná a snažil jsem se tak být vzhůru celou cestu, což mě později donutilo vystoupit už na předměstí Kodaně ve stanici Høje-Taastrup, protože mi zde navazoval vlak, kterým bych byl ve Vejle dříve To mi však nijak nepomohlo, protože kvůli menšímu zpoždění mého ICE mi dřívější vlak ujel. Pofotil jsem něco z provozu a za necelou hodinu mi jel můj LYN 69 z letiště Kastrup do Aarhusu, vedený motorovou jednotkou MF. Při příjezdu vlaku jsem zjistil, že jeho zadní část se ve Vejle odpojuje pokračuje až do přímořského města Struer, přičemž na této trati se nachází i Give. Já se tak místo původního plánu vystoupit ve Vejle rozhodl cestovat až do Give, protože jízdenku jsem měl a nebylo to daleko. Tatínek však s touto spontánní změnou nebyl obeznámen, takže po příjezdu do Give jsem rychle směřoval k jeho kamarádovi, který bydlel kousek od něj a snažil se mu od něj zavolat. Tak se také povedlo a zbytek pobytu tak byl již bez komplikací, ovšem oproti minulému roku jsem už nejel do Norska, což mě docela mrzelo. Cesta zpátky byla trasována stejně, jako minulý rok, ovšem z Dánska až do Prahy jsem cestoval jeden den. Ráno autem z Give do příhraničního Flensburku, pak RB do Neumünster, IC do Hamburku, IC do Berlína a EC do Prahy. Ten den bylo krásné počasí, takže jsem doufal, že i cesta se vyvede. Dálnice byla volná a ve Flensburku tak zbylo docela dost času na oběd. Na RB neznámého a komplikovaného čísla byl sestaven z obstarožních Silberlingů, což byly vozy DB pro regionální dopravu pocházející z 50.-70. let, naštěstí po modernizaci. Ačkoliv se ve voze jelo docela pohodlně, tak chodové vlastnosti byly příšerné. Ovšem cesta utekla rychle a mě čekalo hodinové čekání v Neumünsteru, které jsem strávil nasýsáním do tamních dílen DB. IC 2329 mělo neskutečně dlouhou trasu, jízdu totiž začalo na pobřeží Baltského moře v Kielu a pokračovalo přes Hamburk, hustě osídlené Porýní, Frankfurt n/M a Norimberk až do bavorského Passau na hranici Německa a Rakouska. Já jsem však jel pouhých 25 minut do Hamburku v Bpmz, kterých na tomto vlaku bylo 6, což bylo v tomto úseku poměrně velké plýtvání (ve voze jsme byli 3). Zcela opačné dojmy z cesty mám z IC 2295 jedoucího Hamburku do Berlína, které bylo narvané a já si v Bpmz připadal velmi stísněně. V Berlíně jsem měl na přestup 20 minut, ten jsem však celý trávil čekáním na EC 179 Alois Negrelli, který jel ze Štětína do Prahy a byl poněkud plný. Já si však našel místo ve směru u okna, tak jsem si jízdu užíval až do Prahy-Holešovic, kde jsem vystoupil a vyrazil nocovat k tetě. Bohužel si však nepamatuji vlak, kterým jsem jel z Prahy domů.

350.001 v čele EC z Prahy do Budapešti, Brno hl.n., 3.7.2011
Jednotka berlínského S-BAHNu přijíždí na hlavní nádraží směrem od Friedrichstrasse, Berlin Hbf, 4.7.2011

Loď, ve které se přepravují vlaky mezi dánským Rødby a německým Puttgarden, Baltské moře, 4.7.2011
Elektrická jednotka kodaňského S-BAHNu, Høje-Taastrup, 4.7.2011

Má třetí cesta v mé režii do Dánska se udála o letních prázdninách 2012, která však byla celkem komplikovaná a nedopadla příliš úspěšně. Tatínek v červnu neustále sliboval, že příští týden uvidí, příští týden že uvidí ten další týden, pak nevolal pro změnu vůbec a na mě se čím dál tím víc hrnuly obavy, že tento rok nikam. Ten pocit, že ta úžasná jízda se tento rok neuskuteční mě donutila lhát. Řekl jsem rodičům, že tatínek s cestou souhlasí a že jet můžu. Dle plánu jsem měl jet na SporoTiket Dánsko, tedy vlakem EC 178 Alois Negrelli do Berlína, ICE 380 do Vejle a R 3755 do Give. Peníze na cestu tam jsem opět dostal z domu, cestu zpátky mi měl zaplatit tatínek. Plán vyšel, ovšem karma zafungovala a za to lhaní mě později čekal trest. Z Prahy jsem měl vyrazit o něco později a risknout tak přesun mezi podzemní částí berlínského hlavního nádraží na horní část, na kterou jsem měl 12 minut v případě, že i přes četné výluky v celé trase přijede EC 178 Alois Negrelli načas. Společnou cestu jsem si domluvil s Pepou Petrákem, u kterého jsem nocoval a následně semnou cestoval do Děčína a dál samostatně po Sasku na Sachsen-Böhmen-Ticket. Tuto cestu jsem měl absolvovat ve druhé třídě, ovšem co se nestalo, krom toho, že na EC 178 chyběl jídelák, tak poslední vůz byl v podobě vozu Ampz nové série, jedoucí jako náhrada klasického Bmz. Neváhali jsme a pro cestu jsme tak využili právě Ampz, což mi udělalo v deštivém ránu docela radost. Navíc vůz byl docela prázdný a obsadili jsme tak místo u rozkládacího stolku. Za Děčínem, kde mě Pepa opustil, jsem usnul a probudil jsem se až nedaleko Berlína, kdy už bylo Ampz plné. Do Berlína jsem dorazil s minutovým náskokem, ovšem i tak jsem to pro jistotu nahoru po schodech vyběhl, ale veškeré mé obavy se zdály zbytečné - i s těžkým kufrem to trvalo cca. 4 minuty. Pro tuto jízdu jsem si nekupoval místenku, což byla veliká chyba, protože ICE do Aarhusu bylo narvané a já tak seděl na rezervovaném místě někoho, kdo měl cestovat z Berlína do Hamburku, ale nejel. Místo bez rezervace nebylo prakticky nikde. V Hamburku se však vlak vylidnil, rezervace zmizely a já si tak sedl do čtyřky se stolkem, bohužel však do protisměru (sezení v protisměru nemám rád). Cestou se udělalo slunečno a jízdu v rovinaté přímořské úžině severně od Hamburku jsem si naplno užíval. Do Vejle jsem přijel načas a čekání na vlak jsem opět strávil na nádraží. Byl jsem docela zvědavý, co mi pojede, protože jsem se to nikde nedozvěděl a jediné, co jsem věděl, bylo to, že DSB mají Desira. Přijela mi stará motorová jednotka označení jako MRD, jízda v ní však byla velice pohodlná, protože místo sedadel byla vybavena spíše křesly. Do Give jsem dojel za 20 minut a poté následovala "přepadová akce" tatínka. Ten byl z mé přítomnosti naprosto vyděšený, což jeho zdravotnímu stádiu, kdy celý den ležel v posteli a sledoval televizi, nijak neprospělo. Po vyděšení přišla zloba jak jsem si dovolil udělat něco takové. Peníze už totiž žádné neměl (pouze na kontech, ty mi ale dát nechtěl) a neměl mi tedy jak koupit jízdenku. Tři dny mě tak svíral pocit beznaděje a strachu, co bude dál... po třech dnech zavolal jeho sestře co se stalo a jestli by neměla peníze na půjčení. Ona souhlasila a mě se tak naskytla příležitost dostat se domů. V Dánsku jsem toho docela dost najezdil na kole, tak abych to nemusel výrazně komplikovat jsem naskočil na kolo a jel to za ní vyřizovat. Nakonec jsme se dohodli na využití CNL 50473 Orion, což je skupina vozů jedoucích z Kodaně do Prahy. Plán byl tedy takový, že v podvečer druhého dne vyrazím osobákem do Koldingu a EN do Prahy, kde už si snad poradím a na cestu z Prahy domů mi dala docela dost eur. Z Give jsem tak vyrazil o malinko později, ovšem přestup ve Fredericii jsem stihl a v Koldingu, kde mi zbývala cca. půlhodina do odjezdu, jsem si užíval úžasné atmosféry čekání na vlak. Byl večer, slunce bylo skoro zapadlé, na nástupišti spousta batohů, kufrů a dalších zavazadel, byla slyšet Dánština, Němčina, Angličtina, Francouzština, Polština, a všichni jsme netrpělivě vyčkávali příjezd vlaku CNL 473 Aurora do Basileje. Vlak přijel a já se postavil tak šikovně, že můj vůz s číslem 162, tedy lehátkový vůz Kodaň - Praha stál přímo naproti mě. Do něj jsem tedy nastoupil, vyhledal své místo, které bylo v oddíle plném krásných Švédek vystupujících v Berlíně a odebral se ke spánku, který však trval pouze krátkou chvíli. Do Hamburku jsem se díval ven z okna, v Hannoveru jsem se probudil, abych pozoroval noční posuny s vlaky EN Jan Kiepura do Amsterdamu a Varšavy a v Berlíně mě vzbudily spolucestující, které vystupovaly poměrně brzo ráno. V Berlíně nás čekal vskutku zajímavý posun, kdy naše souprava a souprava EN 457 Phoenix z Amsterdamu do Prahy, dohromady čítající šest vozů, najela na dva vozy k sezení určené pro cestující bez rezervace, kteří chtějí tímto vlakem cestovat z Berlína do Drážďan či Prahy. Z Berlína jsme odjeli už za svítání, ovšem já zase usnul, kousek za Berlínem a probudil jsem se chvíli za Děčínem. Do Prahy jsme tak za krásného slunečného rána dojeli s půlhodinovým zpožděním a já odjel vlakem Ex 221 Detvan domů.

ICE 380 opouští Vejle a čeká ho půlhodinová cesta do cílové stanice Aarhus.

Vůz motorové jednotky MF ve Fredericii.

Krásné probuzení. :-)

Od té doby se nikdo z dánské části mé rodiny neozval, až v půlce března se ozvala teta, že tatínek je na tom velice špatně a jestli mu chci něco vzkázat. Můj vzkaz však nebyl doručen, protože teta mi zachvíli odepsala, že tatínek, dlouhodobě nemocný rakovinou střev, v pátek, 15.3.2013, zemřel. Ačkoliv ho ta má mimořádná návštěva mohla roznítit sebevíc, tak jsme se oba viděli naposledy. A tak má srpnová návštěva Dánska byla také na dlouhou dobu poslední. V Dánsku nachází velká část mé rodiny a rozhodně tedy nehrozí, že už se tam nikdy nepodívám. Což by také byla škoda, vždyť země je to nádherná a pobytu v ní se nevyrovná nic jiné... :-)

úterý 7. května 2013

Úvod

Konečně jsem se dokopal k založení blogu o cestování. Plánoval jsem to už opravdu dlouho, ale nikdy jsem se k tomu nedostal. Buďto jsem se na to vykašlal, nebo se mi to jednoduše vykouřilo z hlavy, jako prakticky všecno, krom dvou věci. Dopravy a cestování. Jednoduše objevování světa vlakem. Cestování mě táhlo už odmalička, má matka cestování milovala a díky cestování se seznámila s mým otcem, který byl Dán a já jej jezdil pravidelně navštěvovat. Po mamince jsem tak podědil touhu ochutnávat atmosféru ostatních národů naživo, která se naplňovala především cestami z malého města mezi Ostravou a Olomoucí na dálný sever, do malebného městečka Give, nacházející se na jihu Jutského poloostrova. Těch cest však byla spousta, někdy autem, o mnoho častěji však vlakem. Vrcholem tohoto skandinávského dobrodružství byla cesta na sever Norska v roce 2006, kdy tatínek, který tehdy čile obchodoval s obytnými auty dostal úkol odvést jedno z nich do města Narvik, ležícího hluboko za polárním kruhem. Druhá návštěva Norska nastala naposledy v roce 2010, od té doby už jen do Dánska, jehož návštěvy skončily v loňském roce. Letošní prázdniny budou především ve znamení okolních států, kdy se chystám se spolužákem na týdení dobrodružství v Polsku, nebo ježdění bez zábran po Rakousku na Sommerticket. Na cestách jsem velmi často a každou cestu vlakem si užívám. Ať je to cesta vlakem někam daleko, nebo jen stereotypní dojíždění do školy.

Hezké čtení! :-)