Celkem náhodou jsem dnes narazil na příspěvek, jež jsem na své facebookové zdi sdílel přesně před třemi lety. Má chuť popisovat své zážitky okolí a zároveň občasná radost psát dlouhé texty mě tehdy donutila založit si internetový blog, kam jsem své vzpomínky a zážitky z cest měl uchovat do chvíle, kdy mé vzpomínky na popisované akce už nebudou tak barvité, jako tu krátkou chvíli po akci, při které jsem je sem vkládal.
Mé první příspěvky trpěly závažným problémem - členěním. Jednolitý souvislý megatext byl problém přečíst i mně, natož někomu, kdo se zavítal nějakou náhodou či omylem a vlastně ani nevěděl, o čem takový příspěvek je. Postupem času jsem se však naučil i to a kdybych měl dnes čas a chuť psát, určitě by byly mé zážitky z cest popsány stručněji a především do odstavců, aby toho nebylo tolik.
Za ty tři roky se toho událo opravdu hodně - dokončil jsem studium na střední škole, začal studovat na vysoké, skončil na vysoké a především začal pracovat. Ve své práci jsem skloubil svou lásku k cestování a železnici a pracuji teď jako stevard (průvodce) v nočních vlacích. Cestovat vlakem po Evropě, což bylo v prvopočátku hlavní téma o které jsem chtěl psát, se stalo mým denním chlebem a trochu se obávám, že se mi to i nemálo zevšednělo.
Stále však jezdím i na mimopracovní výlety a zážitků mám zase násobně víc, než ve chvílích, kdy jsem je publikoval na tento blog. Nedostatek času a snad i to, že jsem zapomněl, že tento můj blog ještě stále existuje, je však pořád uchovává v mé hlavě, případně jako fotky na některém z webových cloudů. Zda se počet článků na tomto blogu už bude rozšiřovat mi jasné není, ale někdy třeba přijde chvíle, kdy si nějaký zážitek přepíšu do článku na tento blog a pár let na to na něj budu při čtení vzpomínat.
A o tom to celé vlastně je. Vzpomínky na skvělé zážitky mají občas větší sílu, jak prostá slova nebo činy. Je to totiž to jediné, co je skutečně naše a nikdo nám to nemůže vzít. :-)
