Tři roky vzpomínek

  Celkem náhodou jsem dnes narazil na příspěvek, jež jsem na své facebookové zdi sdílel přesně před třemi lety. Má chuť popisovat své zážitky okolí a zároveň občasná radost psát dlouhé texty mě tehdy donutila založit si internetový blog, kam jsem své vzpomínky a zážitky z cest měl uchovat do chvíle, kdy mé vzpomínky na popisované akce už nebudou tak barvité, jako tu krátkou chvíli po akci, při které jsem je sem vkládal.
  Mé první příspěvky trpěly závažným problémem - členěním. Jednolitý souvislý megatext byl problém přečíst i mně, natož někomu, kdo se zavítal nějakou náhodou či omylem a vlastně ani nevěděl, o čem takový příspěvek je. Postupem času jsem se však naučil i to a kdybych měl dnes čas a chuť psát, určitě by byly mé zážitky z cest popsány stručněji a především do odstavců, aby toho nebylo tolik.
  Za ty tři roky se toho událo opravdu hodně - dokončil jsem studium na střední škole, začal studovat na vysoké, skončil na vysoké a především začal pracovat. Ve své práci jsem skloubil svou lásku k cestování a železnici a pracuji teď jako stevard (průvodce) v nočních vlacích. Cestovat vlakem po Evropě, což bylo v prvopočátku hlavní téma o které jsem chtěl psát, se stalo mým denním chlebem a trochu se obávám, že se mi to i nemálo zevšednělo.
  Stále však jezdím i na mimopracovní výlety a zážitků mám zase násobně víc, než ve chvílích, kdy jsem je publikoval na tento blog. Nedostatek času a snad i to, že jsem zapomněl, že tento můj blog ještě stále existuje, je však pořád uchovává v mé hlavě, případně jako fotky na některém z webových cloudů. Zda se počet článků na tomto blogu už bude rozšiřovat mi jasné není, ale někdy třeba přijde chvíle, kdy si nějaký zážitek přepíšu do článku na tento blog a pár let na to na něj budu při čtení vzpomínat.
  A o tom to celé vlastně je. Vzpomínky na skvělé zážitky mají občas větší sílu, jak prostá slova nebo činy. Je to totiž to jediné, co je skutečně naše a nikdo nám to nemůže vzít. :-)

Tour de Polonia aneb Proč zrovna Polsko, část první

 Miluji Polsko. Zemi, která nabízí víc, než od ní lze očekávat. Široké louky, husté lesy, vysoké hory, rušná velkoměsta i písčité pláže... a když se vše zmíněné spojí s přemírou byrokracie, naprosto nerozumnými kroky popírajícími jakoukoliv logiku a obecně nízkými cenami všeho, vychází z toho země, které asi nebudu mít nikdy dost.

Opole

 Svou první cestu do Polska jsem absolvoval ve čtrnácti letech s kamarádem. Cílem byly Katowice, jakožto nejbližší velkoměsto nedaleko českých hranic. Z tehdejšího výletu si nic moc nepamatuji, snad jen to, že lokalitu okolo nádraží jsem neopouštěl a po dvou hodinách jsme zase jeli domů. Poté se pro mě stalo Polsko neznámou zemí, avšak pouze na dva roky. Spolužákova láska ke všemu východnímu a k hornictví nás dovedla na nejvyšší černouhelnou haldu ve střední Evropě, Szarłotu, ležící také poblíž českých hranic.

Poletující autor na sousední haldě; název si bohužel nevzpomenu

 Pro cestu tam jsme sice volili auto, ale cesta zpět se měla uskutečnit vlakem do stanice Chałupki, ležící půl pole od státní hranice Polsko-ČR a jedno pole a statek od autobusové zastávky Paseky, kam přes den zajíždí každých 20, resp. 40 minut autobus ostravské MHD přímo z centra Ostravy.
 Tehdy jsem se poprvé setkal s typickým polským bordelem - došli jsme na nádraží, avšak vlak nikde. Žádná pokladna, ani vývěska.. zkrátka nic. Poblíž zastávky se nacházel přejezd, obsazený mladou ženou, která nám poradila, že místo vlaků jezdí autobus, ale ten má zastávku kdesi úplně mimo, jezdí podle vlastního jízdního řádu a před chvíli odjel.
 Vystrašení jsme rychle vyrazili na zastávku, samozřejmě neoznačenou, ke které vzápětí přijel autobus náhradní dopravy. Neoznačený, včas (jak jsme později zjistili, jízdní řády byly zase jiné) a původ z Čech býval dán jasně najevo spoustou upozorňovacích samolepek ve vozidle (jednalo se o ojetý autobus pocházející od jednoho dopravce z Vysočiny).
 Cesta autobusem a později vlakem už probíhala bez komplikací a vzájemný přestup mezi vlakem a autobusem, k němuž bylo nutno překonat nejen zmíněné pole, ale i malý potůček a oběhnout plot, byl vyhodnocen jako natolik praktický, že bude určitě stát za to do Polska jezdit touto trasou častěji.

EN57, klasická polská elektrická jednotka, vyskytující se prakticky všude; zde na vlaku Chałupki - Racibórz

Další výlety probíhaly vesměs jen do Chałupek, případně do blízké Ratiboře. Ať už z důvodu, že jsem tehdy netušil, jak to jezdí jinde, nebo třeba proto, že cesta do takové Ratiboře mě vyšla na 50 korun tam i zpět přímo z domova. A pro mě bylo tehdy Polsko neznámou zemí, poznávat nepoznané šlo i v Ratiboři.

 Spousta autobusů směřujících všude možně, (tehdy) pár vlaků spojujících statisícová velkoměsta ve Slezské aglomeraci, spousta pozůstatků bývalého režimu, které ještě stále nestihly změnit tvář... genius loci Polska neodhalí každý, ale kdo se mu poddá, zůstane uchvácen. Jak ve zlém, tak i v dobrém. Jak tím, že i dnes jezdí po kolejích z téměř třísettisícových Katovic do zhruba 70 km vzdáleného Krakova, kde i s aglomerací bydlí více jak 1,5 mil. obyvatel, celkem 9 párů vlaků s jízdní dobou více jak dvě hodiny, tak i tím, jak takové centrum Krakova vypadá. 

Jeden z překrásných domů v centru Krakova

Roku 2012 jsem pak poznal asi nejtypičtější tvář Polska. Tato země je mezi železničními fanoušky známá především neustálým rušením a zaváděním vlaků. To neprobíhá podle nějakých měřítek, třeba obsazenosti, poptávky, nebo tak, ale zřejmě podle nálady. Jiné vysvětlení nelze pojmout ani například pro takové EC 248/249 Wawel, prestižní vlak spojující Krakov, Katovice, Opole a Vratislav s Berlínem a Hamburkem. Vlak začal jezdit po pádu železné opony jako jeden ze symbolů Evropské integrity. Kvůli různým, leckdy nesmyslným požadavkům však byl postupně omezován, přesměrováván a nakonec skončil se třemi vozy, spojující Vratislav s Hamburkem a naposledy vyjel v prosinci 2014.
 Já, tehdy už o něco odvážnější než předtím, jsem si nemohl nechat ujít konec provozu této legendy až do Krakova. Ke konci roku jsem se vydal na okružní cestu do Drážďan, poté z Drážďan do lužického Cottbusu, odkud jsem pak pokračoval přes Vratislav do Krakova a na závěr nočním vlakem přímo domů. Ze stanice Cottbus jel vlak po neelektrifikované lokálce přes stanici Źary až do Weglince, kde proběhla výměna lokomotivy z dieselové na elektrickou.

Lokomotiva EP09 v čele EC 248 Wawel z Krakova do Hamburku

 Tento jev jsem si samozřejmě musel patřičně zdokumentovat, už jen proto, že na vedlejší kolej přijel párový Wawel, z Krakova do Hamburku. Po výstupu z vlaku a menší obchůzce nádraží jsem zůstal zděšen. Opuštěná a zchátralá výpravní budova uvnitř obsahovala informace o odjezdech vlaků - tehdy jich do Vratislavi, jelo včetně našeho vlaku šest. Šest vlaků za celý den po nově rekonstruované trati za stovky miliónů zlotých. Šest vlaků z nádraží, kde se, když nepočítám stojící vlaky, kromě mě nevyskytoval nikdo. Ta prázdnota, nejen výpravní budovy, ale i celého obrovského nádraží, působila zvláštně.
 A ta nebyla jen tam. Byla i ve všech stanicích, přes které jsme projížděli. Wrocław, Kraków,.. dnes se však Polsko posunulo zase o něco dál. Dříve bylo právě tímto význačné - pramálo vlaků, avšak přehršel opuštěných a zdevastovaných lokalit. Temná stránka této jinde velmi živé země.

Lublin

Ke konci roku 2013 jsem si prohlížel stránky polského národního dopravce a objevil něco, co mi pravděpodobně změnilo život. Biłet Podroznika - jízdenka, platná od pátečních 19:00 do pondělních 6:00, dostupná jak do 1., tak i do 2. třídy, platná ve vlacích TLK a IC po celém Polsku bez omezení za zhruba 700, resp. 500 Kč. Díky ní jsem dostal příležitost objevit krásy Polska a tuto velice rozmanitou zemi si zamilovat. Poslední dny roku 2013 jsem se tak vydal na výlet a to hned přes celé Polsko. Gdyně, Štětín, Krakov, Varšava.. pro začátek to nejdůležitější. A pro začátek také to nejlepší. Hned první noc ve vlaku z Bielska-Białe do Gdyně jsem pochopil, jak takové cestování po Polsku funguje.
 Několik dlouhých stání uprostřed noci pro nic za nic (byť věřím, že nějaké opodstatnění to určitě mělo), zápach z cigaret valící se nejen ze záchodů, ale i ze samotných kupé, kde si kuřáci otevřeli okno a vykuřovali i přes zákaz přímo ze svého místa, v průběhu noci několik neznámých návštěvníků našeho kupé během spánku a hlavně spousta opilců, počínaje hlučnou mládeží, konče někým, kdo si ustlal přímo na zemi ve voze.

Pohoda na podlaze; zde už se opilec snaží vstát

Po časně ranním příjezdu do spící Gdyně bylo zcela jasné, co dál - moře! Mé mládí u Baltu ve mně vytvořilo silný vztah k tomuto moři já jej viděl po pro mě dlouhých čtyřech letech. Ačkoliv se nedaleko rýsovala Helská kosa, vůně dálek byla spolu s vycházejícím sluncem doslova kouzelná.

Loď v Gdyni za úsvitu

Čas však kvapil a bylo nutno se dostavit zpět na nádraží. Následoval Štětín, město poblíž německých hranic s množstvím ojetých tramvají Tatra KT4D a T6A2 z Berlína. Rozepisovat tu celý večer by bylo minimálně na dlouhé čtení, avšak toto město na mě za tmy zapůsobilo nepopsatelně. Město jako takové možná nemá oproti Krakovu či Gdaňsku co nabídnout, avšak jeho genius loci se, alespoň teď, ve dvě ráno, opravdu nedá popsat. I přes ty zašedlé paneláky, rozpadlé tramvajové tratě a nebo tradiční polskou pochmurnost všech objektů starších deseti let.

Tajemné štětínské nádraží chvíli před půlnocí

Po tomto zážitku následovalo další seznámená s polskou tradicí - přeplněnými vlaky. Jak jsem již v textu vytýkal, v Polsku jezdí strašně málo vlaků. V Česku bývá preferován taktový jízdní řád - vlaky jezdí v taktu každou hodinu či dvě, byť jen třeba mezi dvěma významnými městy a člověk se tak může s přestupem dostat odkudkoliv kamkoliv relativně často.

 Tohle však v Polsku neznají, tam funguje systém přímých vlaků. Z určitého města (např. Ołstzyn) tak jede jen pramálo vlaků za den, avšak směřují do spousty různých měst (např. Wrocław, Poznań, Szczecin, Warszawa, Białystok, Katowice, Kraków, Bielsko-Biała,...). A ať už mezi Olštýnem a Varšavou jezdí třeba pět párů vlaků, v žádném případě nejedou v taktu, ale třeba v 6, 7, 12, 15 a 17.

 Výjimkou v tomto systému jsou pak noční vlaky Štětín - Krakov. Ze Štětína se tak přes noc dá dostat do Krakova ne jednou, ale hned třikrát, navíc v různých časech.  Ani to ale neznamená, že ty vlaky vezou vzduch, ba naopak - praskají ve švech. Jednou jsem dokonce zažil, že všechny tři vlaky byly vymístenkovány a já tak místo do Krakova musel jet do Varšavy a spát v kupé mezi dalšími pěti lidmi. 

 Ani ta první noc ve vlaku této relace nebyla ve znamení prázdného kupé - byli jsme tam "pouze" čtyři. Noc ve čtyřech lidech se přežít dala, ale když vezmu v potaz obsazenost vozů první třídy v Česku.. a počkat, u nás už na nočních vlacích už přece první třída nejezdí. No nic, jdeme dál.

Toto krakovské obchodní centrum se oproti jiným ve městě trochu odlišuje - jezdí z něj vlaky; stanice Kraków Głowny

Po dojezdu do Krakova padla volba na návštěvu centra tohoto zachovalého města. Centrum Krakova nabízí spoustu krásných lokalit, ať už hrad Wawel, tržnice Sukiennice, Rynek Głowny a další. My, orientovaní na dopravu, jsme však ocenili i další věci - na začátku jsem zmínil cestu ojetým autobusem pocházejícím z ČR. Polsko je, tedy alespoň ještě donedávna bylo, protkáno ojetinami všeho druhu. Téměř každé město má ve svém vozovém parku tramvaje, jejichž původ je nutno hledat v nějaké západní metropoli, případně autobus (ve většině případů již těžce za zenitem) z nějakého z německých či skandinávských měst. 

 V Krakově se nachází velké množství ojetých tramvají řady E1 s vleky řady C3 původem z Vídně, jež do města dorazily v roce 2003, dále tramvaje MAN N8S-NF původem z Norimberka a z Essenu a téměř třicet vozů Düwag GT8S z Düsseldorfu. Ačkoliv to je v rámci vozovém parku necelá polovina kompletní krakovské tramvajové flotily, jsou tyto ojeté tramvaje v provozu vídávány nejčastěji.

V textu nezmíněná modernizace vídeňské tramvaje E6; ta byla provedena až v Polsku.

Zbytek výletu již tak zajímavý není. Tříhodinová cesta do Varšavy, 40 minut na nádraží Warszawa Wschodnia a poté cesta domů v extrémně nepohodlném voze polských železnic. Domů jsem dorazil 30.12. s pocitem, že jsem objevil něco nového, doposud nepoznaného, nabízejícího nespočet věcí, které lze objevit, vyzkoušet, porovnat či zažít - zkrátka, otevřela se mi cesta do Polska.

 Další výlet jsem absolvoval se spolužákem koncem února, na přestup Varšava, poté na večer opět Štětín, pak zmiňovaný zážitek s trojicí vymístenkovaných vlaků, opět Krakov a poté "průzkum" Slezska z pohodlí vlaku. Zatímco naše české Slezsko se někomu může zdát špinavé, oproti tomu polskému to je jako srovnávat Německo s Bulharskem - obrovské množství dolů, poddolovaných lokalit, ruin dolů, měsíčních krajin, hald a dalšího. 

I toto lze spatřit z okna vlaku Katowice - Wrocław

Ostatně, to je také důvod, proč vlaky ujedou 70 km mezi Katovicemi a Krakovem za více než dvě hodiny. Cestovat hodinu a půl rychlostí 40-60 km/h není v roce 2015 nic, co by motivovalo běžného cestujícího k tomu, aby na této relaci ten vlak využil. Trať se sice opravuje, avšak trvá to už snad deset let a pokrok znát opravdu nelze.

20 let zpátky tento MAN vozil cestující někde po Německu, dnes je vozí po Gliwicích

Pro dnešek je to zhruba vše, v dalším dílu zmíním výlet k moři ve čtyřech, nalákám vás na akční story "S Davidem k moři aneb poprvé ve stanu" a nebo třeba výlet vlakem, který druhý den po našem výletu do své cílové stanice dojel s několika sty minutami zpoždění, třetí den nedojel vůbec a ten čtvrtý nedojel ani do půlky své trasy. Díky moc za čtení a dobrou noc! :-)

Rakousko 2013 - je čas..

Když jsem si tento blog zakládal, měl jsem v plánu sem psát své cestovatelské zážitky především z léta, protože přes léto cestuju nejvíc. Léto toho roku, ve kterém jsem blog zakládal, bylo ve znamení Rakouska a jeho okolí. Ještě v červnu jsem se těšil, že jakmile se z nějakého výletu vrátím domů, tak o něm napíšu článek a za pár let budu nostalgicky vzpomínat na něco, co bude v tu chvíli minulostí. Abych si mohl při dlouhých zimních večerech připomenout horké léto a skvělé zážitky z cest po zemi, která chytne a nepustí.

Regionální vlak ve Vídni; pravděpodobně něco na Bratislavu

    Jednoho takového dlouhého zimního večera jsem si toto letní cestování vzpomněl. Na koupání se v Bodensee, cestu chorvatským lehátkem, projížďky railjetem jen tak,.. a vzpomněl jsem si i na to, že jsem o tom kdysi chtěl takto psát. Tak jsem si řekl, že zapátrám ve vzpomínkách a budu o tom psát teď, po roce a půl od zatím nejlepšího léta, které jsem zažil. Tyto okamžiky svobodného cestování bez omezení po celém Rakousku už se nikdy nevrátí, v roce 2014 bylo zavedeno omezení platnosti jízdenky, na kterou jsem cestoval, pro noční vlaky, takže vyjet v pět odpoledne z Hranic a ve dvanáct hodin druhého dne se koupat v Bodensee... to už se jen tak opakovat nebude.

Regio Villach - Lienz ve stanici Villach Hbf

    Můj kamarád David má něco, co bych nazýval pokladem. Sešit, kde má zaznamenané veškeré větší výlety, které kdy absolvoval. Má v něm vylepené jízdenky, staniční razítka a krátké povídání o tom jak se mu výlet líbil a jaký byl. Já si kvůli tomu založil tento blog, ale dlouho mi to nevydrželo. A to mě štve, Přitom jezdím pořád někam, bylo by tu co psát.. ale mně se nechce. S příchodem nového roku jsem si řekl, že je škoda si ty vzpomínky nechávat uležet v hlavě a za pár let na tyto výlety zapomenout úplně.

výhled na Alpy z nábřeží Zikmunda Habsburského v Innsbrucku 

    Tak jsem si dal závazek, že letos začnu psát. Jak výlety, které jsem už absolvoval, tak výlety, které mě teprve čekají. A jako první výlet, na které budu vzpomínat, jsem si vybral letní prázdniny roku 2013. Je to spíš soubor výletů a cest, které by stálo za to zmínit a napsat o nich pár odstavců, abych pak měl co číst a mohl vzpomínat, jaká byla má první jízda vlakem dál, než do Vídně. Tak hurá do psaní... :-)

večerní Vídeň

Další léto v dohledu!

Když jsem tento blog na zakládal, tak hlavním cílem bylo psát na něj zážitky z cestování v létě, na které jsem se tehdy těšil tak moc, že jsem si blog založil už několik měsíců předem. Ta psací nálada paradoxně opadla někdy koncem června a na dost dlouhou dobu jsem zapomněl, že něco takového, jako je blog o cestování, mám. Letos se tomu pokusím vyhnout a jakmile budu někde na cestě a budu mít náladu, budu psát. A že letos bude opravdu o čem psát: síťová jízdenka Deutschland pass, platná měsíc po celém Německu, Sommerticket s dvouměsíční platností po Rakousku a samozřejmě i česká síťovka s názvem "Jízdenka na léto". Po této kombinaci jsem toužil už dlouho a vzhledem k tomu, že letos mám poslední šanci využít německou síťovku za celkem přijatelnou cenu, tak už odolat nesmím. Plány už jsou a zásoby na cesty se pomalu dobírají, takže je docela reálná šance, že skutečně budu touto dobou za dva týdny usínat na louce poblíž Bodamského jezera v Bregenzu. Ale kdoví, co a jak se ještě změní.... byť jedno je jisté - tyto prázdniny budou zase o něco lepší, než ty předchozí!

Žízeň rozhodně nenastane. :o)

Plán dostává zelenou!

Dnešní prosluněná sobota se stala dnem, kdy jsem obeznámil mé rodiče s plánem jak chci strávit léto. Ačkoliv jsem napřed sklidil spíše hromadu různých argumentů proč ne (co budu jíst, co kdyby se mi něco stalo), tak po čase se vše ujednalo a už v podvečer jsem si byl koupit místenku do pondělního SC 516 z Ostravy do Prahy. Můj plán, který vznikal už od února a několikrát byl kompletně překopán se tedy uskuteční. 

Pokud se budu držet plánu, tak v pondělí odpoledne to vezmu přes Ostravu do Prahy, kde přespím, ráno Rychlíkem do Českých Budějovic, RegioPanterem do Českých Velenic a REXem do Gmündu. Tam zakoupím Sommerticket a po dvou hodinách čekání vyrazím do Vídně. Dvakrát přestoupím a dostanu se na nádraží Wien Meiding, odkud za něco přes 20 minut vyrazím vlakem EC do Břeclavi a výlet završím přípojným Expresem do Hranic.Přenocuji, ráno mě čeká Expres do Břeclavi, EC do Vídně, railjet do Lindau, EuroCity do St. Margrethen, RegioExpress do Buchs SG a přenocuju v maďarském Bvmz na  nočním vlaku EN Zürich - Budapešť.Ráno se probudím před Vídní, vystoupím na nádraží Wien Westbahnhof, půjdu pěšky na nádraží Wien Meilding (tento EuroNight k mému nepochopení Meidling projíždí), odtamtud vlakem IC do Klagenfurt, IC přes Salzburg do Vídně a vlakem EN 40406 Sanssouci z Vídně do Prahy (tak nazvývám přímé vozy z Chopina na Metropola, číslování po vzoru přímých vozů nočních vlaků CNL a název dle vlaku, co tuto trasu jezdil nějakou dobu zpátky - odkaz).Poté to možná ještě protáhnu do Ústí nad Labem, spěšným vlakem do Mostu, Rychlíkem do Plzně a pak do Prahy, ráno bych si totiž měl zajít do McDonald's v Praze pro dotazník, uvažoval jsem totiž nad brigádou, kterou potřebuju a v Praze se mi to z několika důvodů náramně hodí. A rychlíkem Most - Plzeň chci hlavně z důvodu, že motorové vozy 843 jsou mým nejoblíbenějším kolejovým vozidlem a tuto trať ještě nemám projetou.
Tak asi takový je plán, dál se to bude odvjíet od toho, jestli tu brigádu dostanu, nebo ne. A rád bych ho dodržel, ale to se projeví až v praxi, nikdy nevím, kdy se stane jaká mimořádnost, co mi ujede a kdy se co stane. Ale doufám, že vše vyjde tak, jak má.

Léto se blíží!

Tolik měsíců to trvalo, tolik času uplynulo... a teď je to tady. Na letní prázdniny jsem se těšil už od února, kdy jsem začal naplno plánovat cestovní šílenství, které mělo trvat dva měsíce a já bych projel celé Česko, Rakousko a Slovensko. Tehdy jsem plánoval na nejisto, protože jsem nevěděl, zda-li letní síťové jízdenky (stejně jak předchozí rok) budou. Postupem času byly různé síťovky postupně ohlášeny a já se tak mohl radovat, že už není nic, co by mi překazilo plány. To něco se však přeci jenom našlo, a byla to rovnou věc podstatná, finance. Je skvělé naplánovat takhle výlet, kdy jeden den pojedu railjetem do Lindau, pak do Sankt Margrethenu, InterRegiem předražených švýcarských drah do Buchsu, EuroNightem na lehátku do Grazu, pak Budapešť... no prostě něco, co by vyšlo na nějaké dva tisíce, ne-li víc. Ale sehnat na to peníze, to už by byl nadlidský výkon. Brigády jsem posháněl dvě, ale nakonec oboje padly, protože je mi "jenom 16 a je potřeba zaměstnant lidi, kteří se musí sami živit". Plán byl nakonec zkrouhnut na 4 Jízdenky na léto, Sommerticket a Polsko, takže když připočtu výdaje na jídlo a různé doplatky, tak by to vyjít mohlo a můžou to být skvěle strávené letní prázdniny. A to přece chci, když to budou poslední volné... :-)

Květnová návštěva Drážďan

Drážďany mě přitahovaly už delší dobu. Velkoměsto blízko českých hranic, kam se dá dojet velmi výhodně, s rozsáhlou sítí MHD a velmi čilým železničním provozem. Prvotní plány na návštěvu tohoto města vznikly už před pár lety, ovšem ve většině případů se to změnilo na nějaký jiný výlet. Poprvé jsem se tak do Drážďan dostal 21. května 2011 (ve skutečnosti ještě dříve, někdy okolo roku 2004, ovšem z toho si moc nepamatuji a pak jsem Drážďany pouze projížděl), což byl výlet, na který mě pozval kamarád večer před cestou. Mě bylo 14, takže náklady na cestu byly docela nízké a já se tak druhý den vydal do Drážďan. Ráno kombinací vlaků IC 544 Ostravan a EC 176 Johannes Brahms, v Dráždanech jsem se zdržel ohromných 22 minut a poté zpátky do ČR. Ten den jsem se ještě docela dlouho zdržel v Kolíně a domů jsem přijel až vlakem IC 581 Hutník v půl desáté večer.

Poté dlouho nic, až někdy v půlce dubna se v Lidlu objevila poněkud tradiční nabídka "ČD Net Lidl", kdy se jedná o síťovou jízdenku, dnes už označenou jako "Celodenní jízdenka" za velmi příznivou cenu 199 Kč oproti standartním 550 Kč, takže docela významná úspora. Začal jsem tak plánovat, kam se vydám a to na první ze dvou možných datumů - 1.5.2013. Plánů vzniklo cca. pět, ale jako nejlepší se zdál plán jet do Drážďan, po Děčín na "Lidlenku", z Děčína do Drážďan a zpět na Elbe-Labe-Tiket. Dle plánů jsem se tedy měl vydat Ostravanem + Brahmsem do Děčína a pak kombinací dvou osobních vlaků (RB a S) do Drážďan, kam dorazím těsně před polednem, zpátky dvě minuty po čtvrté hodině odpoledne a domů dorazím chvíli před půlnocí. Druhý den jsem tak skutečně vstal ve čtyři ráno a chvíli po probuzení jsem se vydal na nádraží. Expres 542 Ostravan přijel načas a já se tak odebral do zadního vozu, který tvořilo mnou velmi neoblíbené Apee 141, protože to pro mě není adekvátní vůz první třídy, ale seděl tam kamarád, se kterým jsem ten den cestoval. Sedět se tam sice dá, ale pouze na čtyřkách, na sedačkách zasebou se to nedá považovat za první třídu, protože je tam stejně málo místa jako v Bpee 237. Chvíli za Hranicemi přišel vlakvedoucí a oznámil nám, jestli bychom si nepřešli do jiného vozu, protože v tom Apee se pokazila klimatizace a ve voze začala být až nepříjemná zima. Přesunuli jsme se tak do zadních Béček, kde bylo jako v jediných vozech na vlaku volné místo a kterými jsme cestovali do České Třebové. Při výstupu jsme si všimli, že s námi cestovali i dva známí mí známí, jeden ze školy a druhý z Facebooku. Oba měli také doplatky do první třídy, tak jsme se odebrali do Ampz, což ovšem netrvalo dlouho, protože někdy za Orlickoústeckým nádražím jsme se odebrali do jídelního vozu a všichni mí spolucestující si dali palačinku, ale já jsem si kvůli svému finančnímu stavu, který činil 10 Kč a 2 Eura, nic nedal. Ve voze jsme byli až do Pardubic pouze s jednou slečnou sedící na opačném konci vozu, v Pardubicích přistoupil nějaký manažer a oba v Kolíně vystoupili. Ačkoliv byla středa ráno a my byli ve vlaku spojujícím Brno s Hamburkem, tak jsme byli v celém voze první třídy sami. Nás však popadla únava a vzhledem k tomu, že všichni jsme vstávali prakticky v noci (2:45/4:00/3:45?/předchozí den), tak z Kolína až do Prahy jsme prakticky všichni spali. V Praze jsem se s oběma známými rozloučil (oni se vraceli zpátky do Pardubic a pak nějak komplikovaně do Brna či kam) a my pokračovali do Děčína. V Praze jsem pořídil pár záběrů všemožných vlaků, např. EC do Víděn, v jehož čele stál rakouský Taurus 1216.229, což je první 1216 upravená pro provoz s railjety do Prahy (je to trošičku komplikovanější, ale to je na delší vyprávění) v laku railjetů, 371 v čele našeho EC a pár vozů.

1216.229 na EC 75, Praha hl.n., 1.5.2013

V předpovědi počasí pro dnešní den stálo, že okolo poledne by mohlo být na severu Čech hezké počasí (minimálně bez mraků), ovšem čím více jsme se blížili k hranicím, tím se počasí zhoršovalo a v Děčíně dokonce pršelo. My tak museli opustit komfortní Ampz nové série a přesunout se na 42 minut do právě přistaveného Desira Deutsche Bahn na RB do Bad Schandau. Jsem sice odpůrce dieselových jednotek "pod dráty", ale na druhou stranu to je lepší než dříve, kdy do Bad Schandau zajížděly české 810.

642.143 na Os/RB 5264, Děčín hl.n., 1.5.2013

Při čekání na odjezd jsem dostal nápad. Vzhledem k tomu, že Elbe-Labe-Tiket platí na vymezený region, tak bychom nemuseli trávit čas pouze koukáním na vlaky ale i cestováním v nich. Vyhledal jsem si tak okružní spojení Dresden - Riesa - Elsterwerda - Dresden a opačné, v obou případech ovšem nestíháme vlak ve 4 z Drážďan, tedy tak, abych byl doma ještě před půlnocí. Po krátkém přemýšlení, jak tento problém vyřešit jsem se dobral ke kroku zavolat z Dráždaň domů, že vlak měl nehodu s autem na přejezdu a já tak nestihnu večerního Ostravana. Vzhledem k tomu, že můj finanční stav byl velice špatný (jak už jsem zmínil) a neměl bych na jízdenku Praha - Hranice následujícího dne, tak bych oznámil, že vlak v 8 z Prahy nestíhám a jestli by mi nemohla teta půjčit na vlak. Dle ideálního plánu by to šlo tak, že bych z Negrelliho vystoupil v Holešovicích, jel bych k tetě do Bohnic pro peníze na vlak, poté bych jel z Prahy po půlnoci Excelsiorem do Hranic a až k nám v červnu teta přijede, tak bych jí peníze vrátil. V Bad Schandau byly na přestup tři minuty, ale krásně to stačilo, protože přestup se konal "hrana-hrana", tedy RB z Děčína přijel na stejné nástupiště, kde stál vlak linky S1 do Drážďan a Míšně a přestupovalo se přechodem od jedné hrany nástupiště ke druhé. Do Drážďan jsme přijeli v 11:56, cestou jsem stihl naprosto debilně vyfotit projíždějící švýcarskou 485 na nákladním vlaku, kamarád mě stihl polít Mirindou a stihli jsme probrat, proč mám Německo raději než ČR. V Drážďanech jsme nafotili pár vlaků a odebrali jsme se do centra na Prager Strasse a do McDonaldu, kde si kamarád koupil oběd a já odtamtud mohl v klidu a bez výraznějšího rušení zavolat domů.

Nádhera. :-)

Odjíždějící vlak linky S1 do Bad Schandau, Dresden Hbf, 1.5.2013

To je nádraží. :-) Dresden Hauptbahnhof.

101 v čele náhradní soupravy za ICE, Dresden Hbf, 1.5.2013

Plán vyšel dle představ, takže jsme se chvíli po jedné hodině po poledni vydali na nádraží na RE do Lipska, který odjížděl pár minut po čtvrt na dvě. Do Riesy se cestovalo necelou hodinu a protože nám jel moderní Talent II, který se začínal v Sasku docela výrazně rozšiřovat, tak cesta uběhla i docela rychle. V Riese jsme měli hodinu a já si za zbývající eura koupil koláč, který chutnal naprosto skvěle. Byl podobný tvarohovému dortu u RegioJetu, akorát byl větší a tvaroh byl smíchaný s vanilkovým pudingem. Sice stál 1,30 EUR, ale byl vynikající. Když srovnám průměrné platové podmínky v ČR a v Německu a cenu, kolik stojí podobný koláč v ČR (ten tvarohový, co je i u RegioJetu, stojí v Mr. Baker v Olomouci 27 korun) a kolik stojí tento, tak výsledek je docela smutný. Ale to je zase jiné téma, ony naopak služby či energie už tak výhodné nejsou. V Riese jsme vyfotili ICE do Wiesbadenu, IC do Drážďan a pár dalších vlaků.

Odjíždějící ICE-T do Wiesbadenu, Riesa, 1.5.2013

Souprava RB Elsterwerda - Chemnitz

IC Norddeich Mole - Dresden

Za hodinu nám jelo RB Chemnitz - Elsterwerda, což je takový vyměták vedlejších tratí a je sestaven z loko řady 143 a dvou patrových vozů. My zabrali místo v horním patře řídícího vozu, což byl jeden z prvních vyrobených vozů řady DBpbzfa 763, známějších spíše jako RE160, které jezdí po celém Německu, protože byl vybaven starším typem sedadel, známých např. z modernizovaných Halberstadtů, nebo motorových jednotek 628, přičemž stejné sedadla byly montovány i do vozů na vlaky InterRegio, nebo našich vozů řady Bee 273. Do Elsterwerdy jsme dojeli za necelých 20 minut, tam následoval poněkud ostrý přestup na vlak ze zastávky Elsterwerda-Biehla do Drážďan, který měl dojet za tři minuty, ovšem na stejné nástupiště, kam dojel náš vlak. Pro mě to bylo nepochopitelné, ovšem náš vlak chvíli po příjezdu odjel a na odjezdové tabuli se zobrazilo RB do Dráždan.

EC 174 Jan Jesenius uhání z Budapešti do Hamburku, Elsterwerda, 1.5.2013

Souprava linky RE3 z přímořského Stralsundu směřuje na odstavnou kolej. Elsterwerda, 1.5.2013

Po příjezdu jsem se zděsil, protože na vlaku byl řazen modernizovaný vůz DBuza 747, vyrobený někdy v 70. letech a poněkud nekomfortně modernizovaný počátkem 90. let. Celý den jsem doufal, že se těm vozům vyhnu, ale nepovedlo se. Na těch sedačkách se sedělo hrozně a chodové vlastnosti také nebyly nic extra. Cesta do Drážďan však uběhla rychle a protože jsme měli do odjezdu vlaku docela dost času, rozhodli jsme se cestu zpestřit využitím Drážďanské MHD, takže jsme vystoupili v Cossebaude, nacházejícím na okraji Drážďan a odtud jsme cestovali kloubovým autobusem linky 94 na zastávku Cotta, G.-Keller-Str., kde se dalo přestoupit na tramvaj.

Starší kloubový MAN na lince 94 spojující nádraží v Cossebaude s přestupním terminálem v centru Drážďan. Cossebaude, 1.5.2013

A už nám jede tramvaj. :-) Gottfried-Keller-Strasse, Cotta, Dresden, 1.5.2013

Tramvají jsme se dostali na přestupní terminál Postplatz, kde se nacházelo infocentrum DVB. V něm jsme si pobrali spoustu různých materiálů o drážďanské MHD a poté jsme se vydali na tramvaj směřující na nádraží. Na nádraží jsme dorazili tak akorát, pofotili jsme ICE a vydali se na vlak do Bad Schandau.

ICE do Saarbrückenu, Dresden Hbf, 1.5.2013

Cestou se trochu rozpršelo, ale ještě, než jsme dojeli do Bad Schandau pršet přestalo. V Bad Schandau následoval přestup do poněkud plného Desira, ze kterého jsme vystoupili už na zastávce Děčín-Přípeř, odkud jsme se odebrali na nádraží pěšky. Cestou se udělalo velmi hezké počasí a a já tak nadával, že hezky se udělalo až když se vracíme.

Děčínský zámek, Děčín, 1.5.2013

Na děčínské hlavní nádraží jsme dorazili přímo optimálně a pár minut po příchodu nám jelo EC 179 Alois Negrelli z Berlína do Prahy. Odebrali jsme se do zadního Ampz nové série, kde jsem si sedl do míst u dělící přepážky (čtyřky i dvojky se stolkem byly obsazené) a za západu slunce jsem pomalu usínal. V Praze jsme tedy dle plánu vystoupili na Holešovicích, koupili jsme si za poslední peníze jízdenku na metro a jeli jsme jednu zastávku do Kobylis na autobus. Od metra nám jela linka 144, která spojovala metro s obratištěm Poliklinika Mazurská, kde teta bydlí, takže ještě před desátou hodinou večer jsem byl u ní. Ona mi dala peníze a něco k jídlu, já ji poděkoval, povyprávěl něco z cesty a vyrazili jsme zpátky na metro. Vzhledem k tomu, že nám nejelo nic zajímavé (a na lince 200 ten den jezdilo docela dost Karos) jsme se vydali skrz Bohnické sídliště na zastávku Sídliště Bohnice, odkud nám za 20 minut jela Karosa B961 na lince 200 na metro. Cesta však byla docela děsivá, sice trvala jenom nějakých 10 minut, ale měl jsem docela obavy, všude okolo mě samé "v Praze znásilnli..., v noci se potulují ty největší individua, sídliště jsou v noci plné všemožných úchylů" a podobné "motivační" hlášky, takže z každého šramotu jsem se vyděsil. Čekání na zastávce už probíhalo v pohodě a v autobuse s námi celou cestu jelo asi 10 lidí. Metrem jsme jeli na Muzeum, odkud jsme zamířili do KFC na Václavském náměstí, kde jsme se zdrželi asi do 23:30. Poté následoval pěší přesun na hlavní nádraží, nákup jízdenky a obhlédnutí toho, co nám pojede. Na R 441 Excelsior stálo A149 099, což nebylo zrovna super, těchto nejstarších humanizcí je plno a nejsou to zrovna nejlepší kousky. Pro zpestření trasy jsme do Pardubic cestovali docela prázdným EN 477 Metropol z Berlína do Budapešti, v Pardubicích následovalo párminutové čekání a poté Excelsiorem do Hranic. Z vlaku jsem se domů dobral přímo do postele a druhý den vzpomínal na tento povedený a dobrodružný výlet.