středa 8. května 2013

Ohlédnutí za minulostí - Dánsko

Má matka (Češka) milovala cestování. S mým otcem (Dán) se seznámila na cestách, prvopočátky vztahu byly dobré, ale otec asi neměl nějaký zájem zakládat rodinu a mezi matkou a ním tak vznikaly spory, které vyvrcholily rozvodem. Tatínek se celý život živil nezdravým jídlem, což mu způsobilo rakovinu střev, na kterou před dvěma měsíci podlehl, čímž mé cestování na sever Evropy skončilo. Když se však podívám do minulosti, mám z cest k němu ty nejlepší životní zážitky, ze samotného pobytu však poněkud rozporuplné. Prvotní návštěva Dánska se odehrála o letních prázdninách roku 2004, další cesty následovaly v letech 2006, 2007, 2009, 2010, 2011 a poslední se udála v roce 2012. V roce 2007 a 2009 jsem do Dánska cestoval s tatínkem autem, zbývající roky vlakem. Na nejstarší cesty si pamatuji pouze matně. Má první cesta byla v EC 172 Vindobona do Hamburku a dva roky poté v EC 370 z Prahy až do Vejle (jeden z posledních dnů vedení pražských EC přes berlínskou Stadtbahn).

Zlom přišel v roce 2010, kdy už ho matka nechtěla vidět, ale já ano. Dohodlo se tedy na kompromisu, navštívím ho sám. Pro mě to znamenalo něco úžasného, něco, co mi dovolovalo si užít tuto jízdu naplno a dle sebe. Má angličtina už byla na dostatečné úrovni, v mezistátních vlacích na západ je docela bezpečno (ve 13 letech už nehrozí, že s někým někam dobrovolně odejdu) a v Hamburku by si mě otec vyzvedl. Dohodnuto a doplánováno bylo pár dní před cestou a den D se konal 12.7.2010. Na ten den jsem čekal jako nikdy v životě. Předešlého dne večer jsem do Prahy přijel Expresem 126 Fatra z Žiliny, pak jsem se pokoušel o spaní (které se kvůli mé tradiční nedočkavosti nedostavilo) a druhý den ráno jsem vstal o pár hodin dřív, abych si užíval ranní ruch pražského hlavního nádraží, které pro mě tehdy bylo Mekkou. Chvíli po půl deváté ráno jsem se v Ampz druhé série na EC 176 Alois Negrelli rozloučil s babičkou, která mě jela vyprovodit a největší cesta, kterou jsem do té doby absolvoval, začala. Do Prackovic nad Labem jízda probíhala v pohodě, tam totiž nastala menší komplikace, způsobená vykolejením 471.005 pár dní před cestou. Náš vlak nabral čtvrthodinové zpoždění, což se však cestou do Berlína stáhlo na 5 minut. Tam ovšem nastal ten hlavní problém, z mnou neznámých důvodů na nádraží Berlin-Südkreuz vlak svou jízdu ukončil a jediné, co jsem věděl, bylo to, že zanedlouho odjíždělo do Hamburku ICE. Nesrozumitelné hlášení mi nic nové neřeklo a já tak zaběhl do jízdelního vozu, kde se nacházela česká posádka, která mi poradila, abych raději využil právě přistavující ICE 804. Já se tak narychlo sbalil a odběhl do protější soupravy ICE 1, které do odjezdu zbývalo necelých půl minuty. Ještě jsem stihl zavolat otci, že přijedu dříve a pak jsme se rozjeli. Měl jsem už z Prahy první třídu, tak jsem ji využil i v tomto ICE, ovšem to bylo s českým Ampz nesrovnatelné. Kožené sedačky, občerstvení... když k tomu přičtu konstantní rychlost 250 km/h, tak cesta uběhla velice rychle. V Hamburku jsem byl o více než půl hodiny dříve, než kdybych využil pražské EC, vcelku pozdní příjezd do Dánska to však neovlivnilo. Když jsem se o pár týdnů později vracel, zvažoval jsem, čím jet domů. Jestli zkusit maďarské Bpmz a EC 175 Jan Jesenius, nebo vstát o dvě hodiny dříve a cestovat domů ve vlaku EC 173 Vindobona. Vybral jsem si Vindobonu a tak se cesta domů rozložila na dva dny, na přelomu července a srpna 2010 jsem odpoledne cestoval RE Schleswig-Holstein expressem z Flensburku do Hamburku, tam jsem nocoval a ráno Vindobonou do Prahy. Jízda v Bmpz ubíhala docela pomalu, celou cestu totiž až do Prahy pršelo. Z Prahy jsem na cestu do Hranic využil Ex 129 Hradčany a slovenský Bpeer, který je mnohem pohodlnější než Bee272, které jelo na vlaku IC 543 o hodinu dříve, na který Vindobona navazovala.

Další rok mě cesta do Dánska čekala opět, ovšem tatínkův stále se zhoršující zdravotní stav už nedovolil mě vyzvednout v Hamburku, takže bych jel vlakem do Vejle, což je okresní město nedaleko Give nacházející se na nejvýznamnější trati v této části poloostrova a tam by mě tatínek vyzvedl. Plán byl tedy takový, že bych měl jet do Prahy, trochu se vyspat, ráno z Prahy vlakem EN 476 Metropol do Berlína, ICE 35 do Kodaně a LYN 69 do Velje. Tento plán však trochu zkomplikoval výlet, jenž jsem absolvoval v neděli 3.7.2011 (Hranice - Praha - Brno - Hranice - Praha se spolužákem), protože EC 120 Košičan, kterým jsem jel z Hranic, měl docela výrazné zpoždění a k tetě, u které jsem nocoval, jsem dorazil až ve 22 hodin večer. Spát jsem šel v cca. 23 hodin, přičemž budík byl nastaven na 2:30, takže jsem se moc nevyspal. Na chvíli se mi však usnout podařilo, ovšem nestačilo to, což mi později malinko zkomplikovalo cestu. Na hlavním nádraží jsem byl těsně před čtvrtou hodinou ráno a stihl jsem natočit příjezd vlaku EN 476 z Vinohradského tunelu. Babička domů cestovala vlakem Ex 141 Beskyd, takže se semnou rozloučila o čtvrt na pět a já šel "zalehnout" do svého oddílu v Bvmz kurzu Wien-Berlin. V tomto voze se spí skvěle, což mi ovšem komplikovalo plně obsazené kupé a Švýcar, co seděl naproti mě, protože se neustále rozvaloval a vždy, když se mi podařilo zabrat, tak mě nějak vzbudil. Všichni spolucestující vystupovali v Drážďanech, kde se tedy můj oddíl vyprázdnil, já se tak rozvalil přes všechny sedačky a spal. Vzbudil mě budík v Berlin-Südkreuz a za pár minut jsem rozespalý vystoupil v podzemní části nádraží Berlin Hbf, kde jsem se ocitl poprvé v životě. Venku vcelku vydatně pršelo, tak jsem neriskoval pobyt venku a rovnou jsem vyrazil do horní části nádraží nafotit něco z provozu. Sedl jsem si na lavičku na nástupišti, kde mělo přijet ICE z Berlin-Ostbahnhof do Dánska, ovšem nějakým záhadným způsobem se mi podařilo usnout. Vzbudilo mě až odpískání nějakého vlaku, což bylo čirou náhodou zrovna mé ICE do Kodaně. Bleskorychle jsem tak vyrazil ku vlaku a díky bohu jsem ho stihl. Usadil jsem se tak na své místo u stolečku a užíval si jízdu v naklápěcím dieselovém ICE-TD. Jízda byla naprosto úžasná a snažil jsem se tak být vzhůru celou cestu, což mě později donutilo vystoupit už na předměstí Kodaně ve stanici Høje-Taastrup, protože mi zde navazoval vlak, kterým bych byl ve Vejle dříve To mi však nijak nepomohlo, protože kvůli menšímu zpoždění mého ICE mi dřívější vlak ujel. Pofotil jsem něco z provozu a za necelou hodinu mi jel můj LYN 69 z letiště Kastrup do Aarhusu, vedený motorovou jednotkou MF. Při příjezdu vlaku jsem zjistil, že jeho zadní část se ve Vejle odpojuje pokračuje až do přímořského města Struer, přičemž na této trati se nachází i Give. Já se tak místo původního plánu vystoupit ve Vejle rozhodl cestovat až do Give, protože jízdenku jsem měl a nebylo to daleko. Tatínek však s touto spontánní změnou nebyl obeznámen, takže po příjezdu do Give jsem rychle směřoval k jeho kamarádovi, který bydlel kousek od něj a snažil se mu od něj zavolat. Tak se také povedlo a zbytek pobytu tak byl již bez komplikací, ovšem oproti minulému roku jsem už nejel do Norska, což mě docela mrzelo. Cesta zpátky byla trasována stejně, jako minulý rok, ovšem z Dánska až do Prahy jsem cestoval jeden den. Ráno autem z Give do příhraničního Flensburku, pak RB do Neumünster, IC do Hamburku, IC do Berlína a EC do Prahy. Ten den bylo krásné počasí, takže jsem doufal, že i cesta se vyvede. Dálnice byla volná a ve Flensburku tak zbylo docela dost času na oběd. Na RB neznámého a komplikovaného čísla byl sestaven z obstarožních Silberlingů, což byly vozy DB pro regionální dopravu pocházející z 50.-70. let, naštěstí po modernizaci. Ačkoliv se ve voze jelo docela pohodlně, tak chodové vlastnosti byly příšerné. Ovšem cesta utekla rychle a mě čekalo hodinové čekání v Neumünsteru, které jsem strávil nasýsáním do tamních dílen DB. IC 2329 mělo neskutečně dlouhou trasu, jízdu totiž začalo na pobřeží Baltského moře v Kielu a pokračovalo přes Hamburk, hustě osídlené Porýní, Frankfurt n/M a Norimberk až do bavorského Passau na hranici Německa a Rakouska. Já jsem však jel pouhých 25 minut do Hamburku v Bpmz, kterých na tomto vlaku bylo 6, což bylo v tomto úseku poměrně velké plýtvání (ve voze jsme byli 3). Zcela opačné dojmy z cesty mám z IC 2295 jedoucího Hamburku do Berlína, které bylo narvané a já si v Bpmz připadal velmi stísněně. V Berlíně jsem měl na přestup 20 minut, ten jsem však celý trávil čekáním na EC 179 Alois Negrelli, který jel ze Štětína do Prahy a byl poněkud plný. Já si však našel místo ve směru u okna, tak jsem si jízdu užíval až do Prahy-Holešovic, kde jsem vystoupil a vyrazil nocovat k tetě. Bohužel si však nepamatuji vlak, kterým jsem jel z Prahy domů.

350.001 v čele EC z Prahy do Budapešti, Brno hl.n., 3.7.2011
Jednotka berlínského S-BAHNu přijíždí na hlavní nádraží směrem od Friedrichstrasse, Berlin Hbf, 4.7.2011

Loď, ve které se přepravují vlaky mezi dánským Rødby a německým Puttgarden, Baltské moře, 4.7.2011
Elektrická jednotka kodaňského S-BAHNu, Høje-Taastrup, 4.7.2011

Má třetí cesta v mé režii do Dánska se udála o letních prázdninách 2012, která však byla celkem komplikovaná a nedopadla příliš úspěšně. Tatínek v červnu neustále sliboval, že příští týden uvidí, příští týden že uvidí ten další týden, pak nevolal pro změnu vůbec a na mě se čím dál tím víc hrnuly obavy, že tento rok nikam. Ten pocit, že ta úžasná jízda se tento rok neuskuteční mě donutila lhát. Řekl jsem rodičům, že tatínek s cestou souhlasí a že jet můžu. Dle plánu jsem měl jet na SporoTiket Dánsko, tedy vlakem EC 178 Alois Negrelli do Berlína, ICE 380 do Vejle a R 3755 do Give. Peníze na cestu tam jsem opět dostal z domu, cestu zpátky mi měl zaplatit tatínek. Plán vyšel, ovšem karma zafungovala a za to lhaní mě později čekal trest. Z Prahy jsem měl vyrazit o něco později a risknout tak přesun mezi podzemní částí berlínského hlavního nádraží na horní část, na kterou jsem měl 12 minut v případě, že i přes četné výluky v celé trase přijede EC 178 Alois Negrelli načas. Společnou cestu jsem si domluvil s Pepou Petrákem, u kterého jsem nocoval a následně semnou cestoval do Děčína a dál samostatně po Sasku na Sachsen-Böhmen-Ticket. Tuto cestu jsem měl absolvovat ve druhé třídě, ovšem co se nestalo, krom toho, že na EC 178 chyběl jídelák, tak poslední vůz byl v podobě vozu Ampz nové série, jedoucí jako náhrada klasického Bmz. Neváhali jsme a pro cestu jsme tak využili právě Ampz, což mi udělalo v deštivém ránu docela radost. Navíc vůz byl docela prázdný a obsadili jsme tak místo u rozkládacího stolku. Za Děčínem, kde mě Pepa opustil, jsem usnul a probudil jsem se až nedaleko Berlína, kdy už bylo Ampz plné. Do Berlína jsem dorazil s minutovým náskokem, ovšem i tak jsem to pro jistotu nahoru po schodech vyběhl, ale veškeré mé obavy se zdály zbytečné - i s těžkým kufrem to trvalo cca. 4 minuty. Pro tuto jízdu jsem si nekupoval místenku, což byla veliká chyba, protože ICE do Aarhusu bylo narvané a já tak seděl na rezervovaném místě někoho, kdo měl cestovat z Berlína do Hamburku, ale nejel. Místo bez rezervace nebylo prakticky nikde. V Hamburku se však vlak vylidnil, rezervace zmizely a já si tak sedl do čtyřky se stolkem, bohužel však do protisměru (sezení v protisměru nemám rád). Cestou se udělalo slunečno a jízdu v rovinaté přímořské úžině severně od Hamburku jsem si naplno užíval. Do Vejle jsem přijel načas a čekání na vlak jsem opět strávil na nádraží. Byl jsem docela zvědavý, co mi pojede, protože jsem se to nikde nedozvěděl a jediné, co jsem věděl, bylo to, že DSB mají Desira. Přijela mi stará motorová jednotka označení jako MRD, jízda v ní však byla velice pohodlná, protože místo sedadel byla vybavena spíše křesly. Do Give jsem dojel za 20 minut a poté následovala "přepadová akce" tatínka. Ten byl z mé přítomnosti naprosto vyděšený, což jeho zdravotnímu stádiu, kdy celý den ležel v posteli a sledoval televizi, nijak neprospělo. Po vyděšení přišla zloba jak jsem si dovolil udělat něco takové. Peníze už totiž žádné neměl (pouze na kontech, ty mi ale dát nechtěl) a neměl mi tedy jak koupit jízdenku. Tři dny mě tak svíral pocit beznaděje a strachu, co bude dál... po třech dnech zavolal jeho sestře co se stalo a jestli by neměla peníze na půjčení. Ona souhlasila a mě se tak naskytla příležitost dostat se domů. V Dánsku jsem toho docela dost najezdil na kole, tak abych to nemusel výrazně komplikovat jsem naskočil na kolo a jel to za ní vyřizovat. Nakonec jsme se dohodli na využití CNL 50473 Orion, což je skupina vozů jedoucích z Kodaně do Prahy. Plán byl tedy takový, že v podvečer druhého dne vyrazím osobákem do Koldingu a EN do Prahy, kde už si snad poradím a na cestu z Prahy domů mi dala docela dost eur. Z Give jsem tak vyrazil o malinko později, ovšem přestup ve Fredericii jsem stihl a v Koldingu, kde mi zbývala cca. půlhodina do odjezdu, jsem si užíval úžasné atmosféry čekání na vlak. Byl večer, slunce bylo skoro zapadlé, na nástupišti spousta batohů, kufrů a dalších zavazadel, byla slyšet Dánština, Němčina, Angličtina, Francouzština, Polština, a všichni jsme netrpělivě vyčkávali příjezd vlaku CNL 473 Aurora do Basileje. Vlak přijel a já se postavil tak šikovně, že můj vůz s číslem 162, tedy lehátkový vůz Kodaň - Praha stál přímo naproti mě. Do něj jsem tedy nastoupil, vyhledal své místo, které bylo v oddíle plném krásných Švédek vystupujících v Berlíně a odebral se ke spánku, který však trval pouze krátkou chvíli. Do Hamburku jsem se díval ven z okna, v Hannoveru jsem se probudil, abych pozoroval noční posuny s vlaky EN Jan Kiepura do Amsterdamu a Varšavy a v Berlíně mě vzbudily spolucestující, které vystupovaly poměrně brzo ráno. V Berlíně nás čekal vskutku zajímavý posun, kdy naše souprava a souprava EN 457 Phoenix z Amsterdamu do Prahy, dohromady čítající šest vozů, najela na dva vozy k sezení určené pro cestující bez rezervace, kteří chtějí tímto vlakem cestovat z Berlína do Drážďan či Prahy. Z Berlína jsme odjeli už za svítání, ovšem já zase usnul, kousek za Berlínem a probudil jsem se chvíli za Děčínem. Do Prahy jsme tak za krásného slunečného rána dojeli s půlhodinovým zpožděním a já odjel vlakem Ex 221 Detvan domů.

ICE 380 opouští Vejle a čeká ho půlhodinová cesta do cílové stanice Aarhus.

Vůz motorové jednotky MF ve Fredericii.

Krásné probuzení. :-)

Od té doby se nikdo z dánské části mé rodiny neozval, až v půlce března se ozvala teta, že tatínek je na tom velice špatně a jestli mu chci něco vzkázat. Můj vzkaz však nebyl doručen, protože teta mi zachvíli odepsala, že tatínek, dlouhodobě nemocný rakovinou střev, v pátek, 15.3.2013, zemřel. Ačkoliv ho ta má mimořádná návštěva mohla roznítit sebevíc, tak jsme se oba viděli naposledy. A tak má srpnová návštěva Dánska byla také na dlouhou dobu poslední. V Dánsku nachází velká část mé rodiny a rozhodně tedy nehrozí, že už se tam nikdy nepodívám. Což by také byla škoda, vždyť země je to nádherná a pobytu v ní se nevyrovná nic jiné... :-)

1 komentář:

  1. Dobrý den, na Vašich stránkách jsem nikde nenalezla Váš kontakt. Obsah blogu se mi velice líbí a chtěla jsem Vás kontaktovat ohledně nabídky spolupráce s druhým největším internetovým knihkupectvím Megaknihy.cz. Pokud to bude jen trochu možné, napište mi, prosím, na pavlina@megaknihy.cz. Do předmětu uveďte název Vašeho blogu. Těším se na spolupráci, Pavlína Veselá

    OdpovědětSmazat